Dnes jsem se byl projít do Kauflandu, kde vím, že sedí za pokladnou jedna moje bývalá spolužačka ze základky. Shodou náhod tam zrovna byla, a tak jsem si to mířil přímo k „její“ pokladně. Zdravíme se a já povídám, že jí to jde pěkně od ruky. A pak se ptám: „Jsem slyšel, že se budeš vdávat nebo co?!“. A ona s klidem: „Už jsem dávno vdaná, od března.“ Kouknul jsem na jmenovku, a opravu měla jiné příjmení. Tak jsem ji pogratuloval, ještě si postěžoval, že v Kauflandu neberou kreditky, a se slovy, že se zase někdy stavím, odešel.
Já si ji pamatuju ještě jako věčně ožralou typickou puberťačku, a teď tohle: každej den sedí několik hodin za pokladnou a peníze nosí do společné domácnosti s nějakým 46 (!!!) letým borcem. A to byla na základce aji celkem chytrá a tuším se hlásila kamsi na ekonomku… Ale pamatuju si, jak jsem se s ní bavil někdy ve druháku, a to mi povídala, jak ze všeho buď propadá nebo má enka… Ale když ji to prodávání baví…
Na konci loňska jsem potkal další bývalou spolužačku. Povídám ji: „Jsem slyšel, že prej máš děcko…“ A ona na mě: „No, jasný, to už dlouho!“ Tak jsem celkem vyvalil oči, ale na druhou stranu mě to moc nepřekvapilo, protože tahle byla blbá vždycky. Co se ke mně donášely ještě ve třeťáku zprávy, tak prý byla už třetím rokem stále v prváku. Nutno dodat, že studovala tříletou kadeřnici…
Čas od času, když jdu takhle od Alberta domů, potkávám další bývalou spolužačku. (S tou se ale ani nezdravím, tu nesnášeli na základce snad všichni.) Na tom by nebylo nic zvláštního, ale ona si s sebou taky vozí něco navíc — kočárek.
No jo, krávy si chtěly zašukat, a teď mají výsledek… Těm dětem to prostředí, ve kterým budou vyrůstat, moc nezávidím…
A já… Já si ještě živě pamatuju první den v nové škole v prvním ročníku… Vlastně jsem se původně hlásil na tříletej obor s nádstavbou, a to proto, že jsem měl v devítce čtverku z matiky, tak jsem si nebyl jistej, jestli by mě na čtyřletej vzali.
Přišel jsem tam, hledám na seznamech svý jméno. Nikde nic. Tak jsem šel do ředitelny a povídám jim, že jsem se sem hlásil a nikde se nemůžu najít. Po chvíli hledání v nějakých papírových štosech (v té době byly počítače na této škole tabu) mi paní sdělila, že moje přihlásška nebyla o prázdninách potvrzena. Ale že je ještě někde místo, tak mě klidně může dopsat. Koukla do papírů a povídá: „No tady u toho tříletýho je dost volných míst, a nebo pak tu mám ještě jedno místo u čtyřletýho, jestli by sis na to troufnul.“ Vycítil jsem příležitost a řekl jí, ať mě tam napíše.
A tak jsem tady. Za necelý dva týdny mě čeká maturita. Sám jsem zvědavej, jak to dopadne. Češtinu jsem si už tak trošku pojistil — z maturitní slohovky mám za jedna (mimochodem nejlepší práce ve třídě a jediná 1). Mluvnici víceméně umím, literaturu skoro vůbec, angličtinu v rámci možností ano (tu se ani učit nebudu), číslicovku dejme tomu ke každýmu něco a elektroniku skoro vůbec. Tak mi držte palce, ať to stihnu dohnat :)!