Hrůza a děs to byl! Ale pěkně od začátku…
Když mi bylo 5 let, tak mi pořád každý říkal: „už v září půjdeš do školy“, a protože mi to pořád tak opakovali, tak jsem se toho celkem bál. Nakonec to ale bylo celkem fajn. Protože jsem se (narozdíl od většiny ostatních) s nikým neznal, seděl jsem na místě, který na mě nejspíš zbylo, a to hned v první lavici vedle takovýho divnýho kluka.
Ten kluk do mě pořád něco hustil, a já jsem tak býval kvůli němu často okřikován, ať se nebavím. Za čas jsem se s ním ale trochu skamarádil, jenže na něj nebyl vůbec spoleh. To jsme se domluvili třeba ven na kolo, a on tam nepřišel. No co byste chtěli od prvňáka, že ;)? Kvůli vyrušování ho ale nakonec paní učitelka posadila někam jinam a vedle mě posadila někoho jiného. A s tím už jsem se, pokud vím, nějak moc nebavil, neb to bylo už koncem školního roku. Ještě tam s námi chodil takový tlustý chlapec, který při hodinách hudební výchovy, kde celá třída seděla na zemi, seděl až úplně vzadu a štípal všechny před sebou do zadku. (Ti, kdož poznali, o koho se jedná, mají bod!) Taky jsem tam měl ten rok jednu kamarádku, Katka se jmenovala, říkal jsem jí „super mizík“ (protože jsme měli takový ty modré zmizíkovací fixy), ale už přesně nevím, jak ta přezdívka vznikla. Jenže ta s námi chodila myslím jen ten první rok. Dodnes ji čas od času potkávám; pochybuju, že si mě pamatuje. Někdy zkusím nahodit řeč :). No a taky bylo ve třídě pár kreténů, kteří mi házeli pouzdro do koše. Já jsem to ale pak řešil (bez rodičů) u ředitelky, takže se pak trochu sklidnili… (Na druhou stranu je fakt, že ještě i v té době jsem se já občas — proti ostatním výjimečně — pral a dokonce jsem býval i úspěšný, a to už je co říct. Od druhé třídy už mě to ale moc nebralo.)
Do druhé třídy jsme se všichni stěhovali do nové školy, protože z té původní 100 let staré chtěla městská část udělat knihovnu. Už přesně nevím, s kým jsem seděl, ale pamatuju si, jak se naši vrátili z jedněch třídních schůzek, a sdělili mi, že paní učitelka vzkazuje, že jsem nejzlobivější ve třídě. Pche! Já a nejzlobivější! Když se se mnou někdo bavil, tak si všimli zrovna mě, to je toho. Já jsem se v hodinách sám od sebe s nikým nebavil… Každopádně už jsem si pak dával větší pozor a při dalších třídních schůzkách už jsem nejzlobivější nebyl. Ve druhé třídě jsem si taky poprvé všiml jednoho kluka, kterej je doteď mým nejlepším kámošem. Nahodili jsme spolu řeč v zajímavé situaci: ta parta kreténů, o které jsem se už zmiňoval, si zrovna vybrala jako oběť jeho, a tak ho celej den honili po třídě. Já jsem to jen tak sledoval, a on si mě z nějakého důvodu všiml a přišel za mnou se slovy: „Budeš se mnou kamarádit?“ Mně to přišlo jako trochu uhozené, ale protože jsem ho nechtěl zklamat a urazit, nejistě jse odvětil: „Jo, klidně.“ A pak jsme se spolu asi tak další rok nebavili. (Ti kreténi se s ním totiž další den zase začali bavit.)
Od třetí třídy už jsem ale měl prvního pořádnýho kamaráda. S tím ale teď paradoxně jen tak prohodím pár slov, když se potkáme, i přesto, že bydlí hned ve vedlejším vchodě a máme naproti sobě okna. Chodili jsme spolu na kolo, a tak jsme se nějak skamarádili… Ale třetí třída je pro mě hlavně symbolem