Tak, konečně mám už i já doma maturitu. Co s ní teď budu dělat, netuším. Putovala do skříně, třeba ji někdy vytáhnu, abych ji oprášil. Ale aspoň mám tu blbou elektroniku z krku. Je to teď docela nezvyk, že furt nemusím myslet na to, že většinu věcí neumím. Sice jsem to teď v posledních dvou týdnech kapánek dohnal, ale teď, pár dní po maturitě, tomu už zase nerozumím stejně jako dřív. Trochu líto je mi číslicovky, tam vlastně rozumím skoro všemu, jenže nemám nejmenšího ponětí, kde bych ty věci mohl využít. Postupně se ze mě asi taky vypaří…
Měl jsem štěstí, že jsem maturoval jako jeden z posledních (od ostatních jsem zhruba věděl, jak to probíhá) a navíc byl na řadě až odpoledne — mohl jsem se tedy na svůj „den D“ v klidu vyspat. První věcí, kterou jsem po příchodu zjistil, bylo, že jsem si zapomněl s sebou vzít ty černý škrpále. Naštěstí se pro mě jeden spolužák obětoval, a tak jsem mohl maturovat ve „slušné“ obuvi (poznámka: nesnáším tyhle „hurá akce“, kdy se všichni vyšňoří kvůli nějaké hovadině).
V našem maturujícím odpoledním kvartetu jsem byl na řadě první já, a tak když mě sám předseda komise zavolal, zapnul jsem předem připravený mp3 přehrávač (ne do uší; ale celou maturitu jsem si nahrával — za léta budu mít co pouštět vnoučatům :D) a vydal se maturovat z angličtiny. (Tímto apeluji na paní učitelku, která tyto řádky bude jistě číst, že jsme od ní nedostali Bridge 5, který jsme si zaplatili; rád bych je totiž prodal a bylo by vhodné mít celou sérii.)
Vytáhl jsem si otázku číslo 3, což bylo „The USA“ a větné členy. Naštěstí jsem k tomu dostal slovník a jakýsi článek, tak jsem si stihl za tu čtvrt hodinu načmárat aspoň začátek povídání na papír. Když jsem se dostal na řadu, přečetl jsem jej, doplnil ještě nějaký blbosti, co mě napadly, a nakonec odpovídal na nějaký přihlouplý otázky — co vidím na obrázku (byla tam Socha svobody, jenže já jsem nevěděl — a už zase nevím — jak se řekne), jaký jsou 3 symboly USA a posléze ještě anglicky popsat obsah nějakého článku o tom, že rodiče si mohou vybírat barvu vlasů a očí svých dětí (absolutně jsem nepochopil tu souvislost s USA). Na závěr jsem ještě povykládal o větných členech; tam jsem to tak nějak splácal, nevěděl jsem jen pár detailů; a já myslím, že celkově to mohla být i ta dvojka, a ne trojka.
Pak přišla na řadu chvilková pausa, tak jsem si dal sváču a na chvilku mrknul na ICQ. Přede mnou byla čeština, kterou jsem studoval pomocí Wikipedie celé pondělí.
Studium mi ale nebylo nic platné, neboť jsem si vytáhl otázku číslo 16, což byla světová poezie v 1. polovině 20. stol. a syntax věty jednoduché. U toho byla napsaná jména tří autorů, která jsem viděl snad poprvé v životě. Naštěstí za mnou přišla paní učitelka přísedící a zeptala se mě, jestli něco vím. S hrůzou jsem odpověděl, že jsem ta jména v životě nespatřil, a tak mi tak nějak zhruba nadiktovala ke každýmu uměleckýmu směru něco. A nejvtipnější na tom bylo, že když jsem tyto jí nadiktované věci četl přímo při zkoušení, dostalo se mi od ní vždycky nadšené odpovědi: „Ano, výýýýborně!“ To mně přišlo dost komický… Stejně když se mě zeptali na nějaký detaily (co ještě ten onen autor napsal atd.), tak jsem věděl prd. Pak jsem ještě něco odvykládal k větě jednoduché a byl konec. Jelikož jsem dostal jedničku z maturitní slohovky, mohli mi dát taky dvojku, a ne trojku.
Následovala další přestávka, v jejímž čase se neúprosnou rychlostí blížila jistá smrt — elektronika.
Když se čas naplnil, mohl jsem se jen modlit, ať si vytáhnu něco, o čem aspoň něco vím… Nakonec má „šťastná ruka“ padla na otázku číslo 13, což jsou vysokofrekvenční zesilovače a antény. Pan učitel z elektroniky mi sice tak zhruba poradil, o čem že to mám povídat, ale když jsem pak byl zkoušen, řekl jsem o vysokofrekvenčních zesilovačích snad jen to, co mi poradil — že máme širokopásmové a úzkopásmové. V té chvíli taky k mé smůle přišel do místnosti i předseda komise (který je elektronikem srdcem i duší). Tak jsem tam chvíli něco žvatlal, přičemž se na mě učitel elektroniky, učitel číslicovky, mistr z praxe a předseda nechápavě koukali a nesouhlasně pokyvovali hlavou či jen kouleli očima. Ani antény nebyly o moc lepší; sice jsem věděl, že jsou pro DV, SV a KV, jenže jsem popletl to, jakej má kterej vlnovej rozsah dosah. Pak jsem ještě žbrblal něco příjmových anténách, že „tam jako můžou být duši“ a tak podobně. Tohle byla hodně dlouhá čtvrt hodina; nakonec jsem byl rád, že už su pryč, doufaje, že se komise slituje. Nakonec z toho vykouzlili nádhernou čtverku.
Závěrem na mě čekala číslicovka, kde jsem uměl tak od každýho něco, ale od ničeho všechno :). Vytáhl jsem si otázku číslo 5, tedy minimalizaci pomocí Karnaughových map. Nikdy jsem si nemohl zapamatovat, kde se při zápisu logických fcí píší znamínka pro násobení a kde pro sčítání. Naštěstí předseda komise, pokud jsem dobře viděl, opět někam odběhl, tak mi pan učitel trochu poradil. Zminimalizováno jsem měl na papíře asi za 5 minut, a tak jsem sledoval posledního maturanta z elektroniky, který tomu nerozuměl o moc víc než já. Když jsem se dostal na řadu, jen jsem obkreslil na tabuli všechno z papíru, popsal, a bylo to. Jen jsem řekl blbě, co je to stavový index; já totiž koukal den předtím někde na netu, a bylo tam napsaný zrovna to, co jsem řekl… Tipoval jsem to na dvojku, ale ještě jednou touto formou děkuji za jedničku ;).
Takže rada pro ostatní: berte otázky z pravýho horního rohu, a máte odmaturováno!
Při ukončení maturit, kdy jsme dostali jak vysvědčení za 4. ročník, tak i maturitní vysvědčení, nám předseda komise sdělil něco na způsob, že bude velmi rád, když mu nikdo z nás nikdy nepůjde zapojit elektřinu do baráku nebo opravit televizi :).
Já jsem měl ještě připravenej dárek pro pana učitele z elektroniky; on je to cyklista, tak jsem už pár týdnů předem zjišťoval, jestli má na kole všechny blikačky a tachometr — do něj mu prý teklo, rozhodl jsem se tedy ještě s jedním spolužákem napůl mu koupit nový. Jeho patrně moc žáků nemiluje, a tak toho u maturity asi ještě moc nedostal; já jsem ale v posledních týdnech zjistil, že to není jen ten věčně monotónně mluvící učitel čtouce vše z učebnice, ale že je to přece jen i člověk. Obzvlášť když nás podržel u té maturity, když jsme toho moc nevěděli, a i tak jsme měli za 4 (kdybych neodmaturoval z ELN, tak mu to nedám). Přišel jsem k němu, a následně jsem prožil snad nejdojemnější okamžik celé maturity. Podal jsem mu ruku a ještě jednou mu děkoval za tu čtverku s tím, že vím, že to bylo opravdu tak tak; řekl jsem mu, že jsme pro něj něco koupili, a podal mu zabalenou krabičku. A teď bylo vyloženě vidět, že neví, co mi má na to říct, že to prostě absolutně nečekal. Viděl jsem, že je v rozpacích, a tak jsem se mu rozhodl i říct, že jsme mu koupili novej tachometr, když mu do toho starýho teče. Ještě pár sekund mlčel a pak mi poděkoval. Asi ho to vážně potěšilo… Doufám aspoň, že ho bude teď používat :).
Tak to byla moje maturita! :) (Mimochodem 5 hodin zvukového záznamu.)